Vesničan

Už teď vidím, jak mě ten Sallinger co ho právě čtu ovlivňuje... hulvát.

Štěstí je to, co vám uvízne v hlavě a dodává sílu po zbytek života.

Jsi snad ty ta stá opice? Nebo snad já.

Zase jsem měl dnes ten divný pocit. Možná to znáš, prostě sedíš na záchodě, čteš co tam kdo napsal a zjišťuješ, že tě to povznáší.
[Na vysvětlenou: na našem záchodě generace lidí, obývajících patro před námi zanechalo tužkou na bílých dveřích vzkazy a názory. Spíš část svého života. ]

Čím jsem se provinil a za co budu potrestán. Za co jsem trestán každý den, každou hodinu a každé pondělí.

Rok... už je to rok, co mám blog... a nějak to v poslední době vázne, já vím.

Ideálem většiny starých národů byla představa, že muž má být dobrý v boji a žena mu má porodit hezké a zdravé děti. Již celé věky opěvují staré balady chrabré válečníky a jejich krásné ženy. Ano, taková je ideální představa starých časů* – láska a boj. Bojem, tedy aktivním a násilným sebeprosazováním, v sobě muž rozvíjí svoji mužskost, tedy zevní hrubost. Také ukazuje na odiv svoji schopnost prosadit se mezi ostatními muži a na to, že mezi nimi zaujímá právoplatné postavení, které si vydobyl, či vybojoval. Jeho pozici též upevňovalo vůdčí postavení v rodině, kterou byl povinen bránit. Jeho žena v něm tak viděla svoji oporu a dobrého bojovníka, a cítila se být pod jeho ochranou. Ženy nesměly vykonávat mužské práce, jen práce ženské, a podobně muži museli vykonávat jen práce mužské. V moderní době se některé ženy chovají jako muži a vykonávají stejné profese, čímž se porušuje rozdíl mezi nimi i jejich vzájemné prožití lásky. Když žili manželé za starých časů v zemi, kterou každou chvíli zmítala válka, nikdy si nemohli být jisti, kdy se vidí naposledy. A milovali se o to intenzivněji, oč blíže bylo vypuknutí války, která jim hrozila. A když válka nastala, muž se odebral do boje a jeho žena plna napětí čekala, zda se z války v pořádku vrátí. A když se z ní v pořádku vrátil, nejlépe ještě vyznamenaný v boji, tím více ho pak měla ráda.

[převzato z www.panna.cz ]

český název:	rys ostrovid
latinský název:	Lynx lynx
hlavní znaky:	štětičky na uších, krátký ocas
délka:	80 – 130 cm, ocas 11 – 24 cm
hmotnost:	okolo 20 kg
délka života:	16 – 18 let ve volné přírodě, až 24 let v zajetí
způsob života:	samotář
rozšíření svět:	Evropa, Asie
rozšíření ČR:	Šumava, Beskydy, Jeseníky
potrava:	hlodavci, zajíci, srnčí zvěř
doba březosti:	70 dní
počet mláďat:	2 – 4
ochrana:	Chráněný

672.000 výsledků na dotaz "Něco končí, něco začíná".

GOOGLE

A ship in the harbour is safe, but that is not what ships are built for.

Anglický citát

Loď v přístavu je v bezpečí, ale proto se lodě nestaví.

 

Nebýti lásky, lidé by zemřeli touhou, že nemohou stát se tím, čím chtějí být. Láska přišla na svět proto, aby každý poznal výsostnost zázraku – že je právě tím, čím je.

Jiří Wolker

Vlka, jenž pozřel šest kůzlátek, nutno zabít. Polovičaté opatření, jako třeba terapie pro vlka, nepřichází v úvahu.

Robert Bly, Železný Jan

la·ment (l-mnt)
v. la·ment·ed, la·ment·ing, la·ments
v.tr.
1. To express grief for or about; mourn: lament a death.

http://www.thefreedictionary.com/lament 

Nevím proč musím mít všechno co vidím kolem. Ale po tomhle jsem vžně netoužil.

Jednoho dne svolal opat mnichy ne k modlitbám, pokání či bohoslužbě, ale jen tak, aby si sedli a popovídali si.
Šel kolem lovec a bručel: „To jsou typičtí mniši, jen tak se tady poflakují a nic nedělají."
Opat jeho slova zaslechl a dal se s ním do řeči. Vyzval ho, aby napjal svůj luk.
Lovec uposlechl.
„Je to moc málo," řekl opat. „Napni svůj luk více."
Lovec uposlechl i jeho druhou a třetí výzvu k většímu napnutí luku.
Pak ale odmítl: „Nemohu svůj luk napnout víc, jestli to udělám, luk se zlomí."
„Právě tak je tomu i s člověkem," odvětil opat. „Když příliš přepíná své síly, zlomí se. Musí se uvolnit, aby mohl opět napnout své síly."

Přišel, běžel, nedoběhl.....

Kdo nezávodí... ten se nenechává strhnout davem

Myslím, že to zkusí úplně kdokoliv. Kdo má jen kousku citu, musel si toho všimnout a zkusit to. Není to pro peníze, je to pro slávu, nic víc a nic míň.

Povídka, psaná v roce 1997, pravděpodobně těsně po povodních, při kterých jsem pomáhal evakuovat tábor dětí a zamiloval se při tom. Nazeleno, oscanovano a opraveno.